Vzhledem k nevraživým reakcím v článku, na které teď nemám čas reagovat, protože dnes už netrávím celé víkendy jenom hraním, jsem se rozhodl moji stránku dočasně zmrazit.

Můj blog už byl online několik měsíců a už v květnu jsem napsal příspěvek, který najdete dole – porovnejte si jej v kontrastu s reakcemi některých lidí pod článkem. Všechny ty reakce jenom dokonale potvrzují to, že je moje kniha aktuální a i když jsem si to všechno prožil před více než 10 lety, problém pořád přetrvává a nebo je ještě horší. A to jsem v knize ani v článku ani neotevřel téma toxicity některých lidí/skupin. Přečtěte si komentáře pod článkem. Většina agresivně a urážlivě se vyjadřujících lidí tam píše, že hrají/hráli 16 hodin denně, apod. Pokud jsou dle svého názoru “v pořádku” – připadá Vám takové vyjadřování a reakce “normální”? I přes to všechno ale netvrdím a nikdy jsem netvrdil, že jsou HRY obecně špatné. Nebo že jakákoliv technologie sama o sobě je špatná. Tvrdím, že EXTRÉMNÍ je špatně – a platí to u všeho – alkohol, hry, Facebook, Instagram – jen já jsem si prožil především hry. I v knize samotné píšu, že i dnes hraji – ale v rozumné míře, mám i jiné koníčky, cíle, atd. Vše je o kontextu, každý jsme jiný, někdo se stane alkoholikem, někdo jiný vůbec ne. To, co jsem si JÁ prožil, by samozřejmě někdo jiný vůbec takto neprožil. Někdo jiný ale zase ano.

Jedná se o MŮJ příběh – nikde (a pokud někde ano, tak to napravím) se nesnažím o generalizování věcí – s výjimkou několika, kde si myslím, že má generalizování smysl – popisuji SVŮJ příběh, jak to na mě vše působilo, jak jsem se TEHDY JÁ cítil. Jak jsem to tehdy JÁ prožíval. Jak jsem JÁ nevěděl, co s tím mám dělat. Protože do hlav dětí často vůbec nevidíme, často se vůbec nepodělí o svoje pocity – já jsem to minimálně nedělal.

Byl jsem malé dítě – a podle některých komentujících rozmazlené – možná, že ano – ale ne více, než jsou děti třeba dnes. To si myslíte, že je většina dětí nerozmazlená? Think again and look around.

V komentářích jsem se dočetl, kolik lidí v klidu hraje 16hodin denně a nijak je to neovlivňuje – zajímalo by mě, kdy mají čas na cokoliv jiného? Každý máme jiné životní hodnoty, pokud je něčí životní hodnota většinu svého času “proflákat”, pak dobře, ať si tak žije. Toto je ale MŮJ příběh a můj názor je ten, že hrát 16 hodin denně NENÍ v pořádku – v kontextu toho, že žijeme v nějaké společnosti, vztazích, atd. Dočetl jsem se, jak si užili čas hraním her – já jsem si ho taky užíval – mám na hraní i mnoho krásných vzpomínek. Bohužel jsem ale hrál extrémně a spolu s tou zábavou přišla i hromada problémů.

Proti tomuto chci varovat a netýká se to jen her. Fascinují mě vyhraněné názory “komentujících”, že 16 hodin denně hrát/instagramovat,facebookovat, cokoliv, je v pořádku. Dejte si do kontrastu skutečnost, že třeba Bill Gates a podobní OMEZUJÍ dobu o obrazovky svých dětí (ať už jsou to hry, sociální sítě, cokoliv). Lidé, kteří tyto technologie vymysleli, OMEZUJÍ svoje děti v jejich využívání. Připadá Vám smysluplnější chování Billa Gatese a podobných lidí, nebo lidí v komentářích pod článkem?

Dočasně není možné ani objednat knihu, pokud byste o ni měli zájem, ozvěte se mi prosím na tento e-mail a jakmile bude dostupná, ozvu se Vám.

jerrytaylormh@gmail.com

V komentářích jsem se dočetl různé útoky. Dnes vím, že si z nich nemusím nic dělat – dnes jsem zdravý, vzdělaný, dle mého názoru úspěšný mladý muž. Navzdory tomu, co jsem si prožil, se mám skvěle a to je také jedno z poslání, které chci mojí knihou komunikovat – že MŮŽEME změnit to, kým zrovna jsme a stát se někým úplně jiným. Že se můžeme zlepšit, i když už si myslíme, že nic nemá smysl, že jsme v koncích. Mohl bych se dnes litovat, že jsem tolik času “prohrál” a celkově proflákal nejen hrami. Místo toho jsem ale na sobě zapracoval a mimo jiné jsem napsal 240 stránkovou knihu, na což jsem opravdu hrdý. V komentářích jsem se dočetl, že si z té doby nesu stigma, že toho lituji a z části asi ano, z části toho lituji, protože jsem tu dobu mohl prožít mnohem lépe. Takhle mám krásné vzpomínky na nespočet her, ale na konci dne to je vše.

Tady už je článek, který jsem napsal v tom květnu – reakce podobné těm, které se objevily v komentářích, jsem očekával:

Od „gamerů“ za tuhle moji aktivitu nejspíš dostanu těžký „hate“. Jak to vím? Vím to proto, že jsem byl jedním z nich. A protože vím, že ta komunita umí být na jednu stranu skvělá, kreativní, silná, na druhou stranu ale umí být i neskutečně zlá, podlá a toxická. A taky vím, jak jsem ve svých nejhorších momentech reagoval já na to, když mi na hry někdo „šáhl“. Jak podrážděně jsem reagoval. Hrál jsem třeba 10 hodin a víc denně – což mi připadá extrémní, ale když na to kdokoliv jakkoliv poukázal, byl jsem schopný se silně pohádat, protože „Se mnou nic špatnýho není!“. Žil jsem v „sebezapření“ – nechtěl jsem si to ani sám uvědomit, že je něco špatně. Sám před sebou jsem to zakrýval.

Už tehdy se objevovaly různé názory „odborníků“, kteří prohlašovali, jak z dětí kvůli hrám vyrůstají agresoři a podobně – v to například já sám nevěřím – od těch 8 let jsem hrál desítky, stovky „agresivních“ her a žádný agresor ze mě není – spíš naopak. Říkat, že jsou hry absolutní zlo, není cílem mého blogu, ani mé knížky. Nechci v žádném případě říkat, že všechny hry jsou z principu špatné – protože tomu sám opravdu nevěřím. A ani nechci říct to, že u každého způsobí to, co způsobily u mě. Chci ale ukázat na to, kam až to může dojít, když se s tím nic nedělá. Moje zkušenost se týká her. Nejde tady ale jenom o ně. Je to i o sociálních sítích, televizi, mobilu a dalších.

Když mi někdo tehdy vyčítal, jak moc hraju a že nic jiného už ani nedělám, reagoval jsem často dost hnusně. A jedním z mých argumentů bylo třeba: „No a co? Však ty se taky díváš několik hodin na TV!“. Je to ale opravdu dobrý argument? Je dobré srovnávat špatné chování s jiným špatným chováním? Není. Sezení X hodin u televize je stejně špatné, nebo ještě horší než ty hry. U her aspoň musíte přemýšlet, dělat nějakou akci.

Vím, že za tohle všechno dostanu od gamerů „hate“. Ale i s tím do toho jdu, protože věřím, že to má smysl. Kdyby to mělo pomoct jednomu jedinému člověku, který na tom je tak jak tehdy já , má to pro mě smysl. Lidé, kdo si něco takového prožili, se za to většinou stydí. Nechtějí o tom mluvit. Já jsem se z toho ale dostal a cítím proto, že je potřeba to téma vůbec otevřít a řešit. Aby si lidé, kteří závislí jsou, uvědomili, že v tom nejsou sami. Aby si nemysleli, že nějakým způsobem selhali, že jsou slaboši. Aby viděli reálný příklad člověka, který na tom byl stejně, nebo ještě hůř než oni. A i tak se z toho nakonec vyhrabal a svůj život totálně změnil. Nemusíme být celý život takoví, jací jsme teď.

Má to smysl?